Týden se sešel s týdnem a já už byla natěšená na další výlet. Předpověď slibovala opravdu vydařené počasí na víkend (což jistě vyláká ven spoustu lidí 🤔). Předchozí výlet s přespáním nás…. no, dobře, aby to bylo fér, budu mluvit za sebe… tak tedy mě vyloženě nadchl. Do oka mi padla trasa z aplikace Adventure Východem Jizerských hor. Podle webkamer už tam sníh není, tak to bude v pohodě.
Den 1
- Délka trasy: 26,8 km
- Start: nádraží Josefův Důl
- Cíl: přístřešek kousek za Karlovským mostem za hranicemi s Polskem
Hned ráno jsme si užily mnoho srandy s cestou z Prahy do Smržovky. Sobotní plán začínal v 6:54 na náměstí v Brandýse, kde jsem s psicemi nastoupila do busu číslo 367 směr Černý Most, odkud jsme měly pokračovat jiným busem do Smržovky a odtud vlakem do Josefova Dolu. Na přestup na Čerňáku bylo jen 6 minut, tak snad po cestě nenabere zpoždění. Dobrý, to jsme zvládly. U autobusu stojí pár lidí, ale nevypadá moc plný… Ovšem jen na první pohled. Když jsem přišla blíž, jímaly mě mrákoty. Autobus byl totálně nacpaný. Řidič prohlásil, že už nikoho nebere, protože je plný. Kromě mě se ozvalo ještě pár dalších lidí, že ale máme koupenou místenku. No, je prý naše chyba, že jsme přišli pozdě, ale dobře, kdo má místenku, může dovnitř, ale asi nebude mít kde sedět. Usadila jsem se tedy s psicemi ve výklenku uprostřed busu na zem. Ve Smržovce mi řidič ochotně pomáhal s batohem a přál mi šťastnou cestu. Paradox? Asi byl před tím prostě jen ve stresu… Cestu vlakem už jsme zvládly v pohodě a na čas, v 9:34, vystoupily na konečné stanici Josefův Důl.
Cesta začínala po zelené. Hned za Josefovým Dolem začínala cesta lesem prudce stoupat. Postupně se přidaly ještě velké kameny a kořeny. Nikdo mi jaksi neřekl, že je to stezka pro kamzíky 🙈 Les byl ale nádherný. Cesta vedla kolem potoka Jedlová. Už z kraje cesty jsme se mohly kochat vodopády – Dolním, Pekelným a vodopády Jedlové. Co mě trochu zklamalo, bylo množství asfaltových cest, které přes zimu slouží jako běžkařské tratě.
Když se naskytla odbočka pro výstup na Jizeru, neodolala jsem. Ovšem, záhy jsem litovala. Zase krpál a zase šutry. A tady to bylo ještě vyšperkované mini potůčky mezi kameny, které nejspíš vznikly díky dešti, který tu měl proběhnout předchozí dva dny a ještě v sobotu ráno. Ve snaze se vyhnout protijdoucím se špiclíkem jsem zahučela po kotník do bahna jednoho z těch mini potůčků. Ještěže ty Altry mají rychle schnout. Doufala jsem, že za tu oběť se vyšplhat na vrchol, s mokrou botou k tomu, bude aspoň odměněna v podobě výhledů do krajiny. No, asi by byla, kdyby se nemuselo šplhat po kovovém žebříku na skálu tyčící se na vrcholu, kde právě probíhala akce radioamatérů. Táta by zajásal 😃 Já už ovšem méně. Odměna se nekonala, navíc jsme se tam musely porovnat s dalšími lidmi se psy. Takže proběhla jen rychlá sváča a rychle dolů. Snad už bez mokrých bot…
Při sestupu jsme potkaly mraky lidí. Sluníčko všechny vytáhlo ven, do hor, na Jizeru… S další cestou turistů významně ubylo. Čeho rozhodně neubylo, byly kameny a zase kameny. A asfaltu. Před závěrečnými kilometry a přechodem hranice nás čekal ještě výstup a sestup. A to díky trase vedené přes Bukovec. Už v ten moment mě slušně bolely nohy, hlavně klouby, takže slézt Bukovec už bylo vyloženě “na krev”. Bolel mě už každý krok.
S vypětím posledních sil jsem se pokochala hlučným proudem Jizerky na lávce přes ní. Což ale nebylo nic proti Jizeře o pár metrů dál. Za Karlovským mostem jsme už byly na polské straně. Rychle jsem zamířila k přístřešku, který byl jen kousek nad řekou. Díky svižnému proudu valící se Jizery bylo v těch místech poměrně chladno. Ale co, mám skvělý spacák. Vybrala jsem čistší polovinu přístřešku a rychle jsem shodila batoh, vybalila svačinu a vaření, abych si udělala teplý čaj. Psice dostaly každá svoji porci granulí, které v mžiku zmizely. Tiše jsem doufala, že tohle pěkné místo nenajde nikdo další. Moje přání vyslyšeno nebylo. Za chvíli dorazili dva kluci, Poláci. Když už jsem zalezla do spacáku, přihasila si to ještě partička dalších asi 4 Poláků. Byli dost hluční. Tahle vlastnost se projevila i v noci, protože ten, co se zabydlel v mojí polovině, strašně chrápal. Fífa se navíc během noci snažila vecpat se vedle mě na karimatku, což způsobilo, že mě částečně vyšoupla. Takže jsem se polovinou těla sesunula na alumatku, původně určenou právě pro psy.
Den 2
- Délka trasy: 13,4 km
- Start: přístřešek
- Cíl: Mumlavské vodopády, resp. autobusové nádraží v Harrachově
Ráno jsem se, pravda, nevzbudila nejsvěžejší, ale dnes nás čekala méně náročná trasa a také mnohem kratší. Polská skupinka vstala chvíli přede mnou, celkem rychle se sbalila a odešla. Já v klidu posnídala kaši a čaj a sbalila věci do batohu. Velitelský čas ukazoval 7:30, když jsme vyrazily na zbývající část naší cesty.
Ještě jsem nabrala vodu na cestu z Jizery. Byla kvalitní, železitá, čili barvou trochu připomínala spíš čaj. Filtr to jistí. Pro začátek jdeme zase do kopce. Míjíme horské chaty a pokračujeme dál. Ticho, nikde ani noha, jen srnka nám zkřížila cestu. To ráno se fakt povedlo. Z trávy stoupala pára, sluníčko bylo za takovým oparem. Vyloženě romantika. Do Harrachova jsme dorazily po 10. Prošly městem a už si to šineme směr Mumlavské vodopády. Výletníci se už vyspali a zamířili kam jinam… než k Mumlavě. Provoz byl značný, ale dalo se to přežít 😃 Opět se mi potvrdilo, že moje nevycválané psice jsou vlastně celkem výchovné. Nebo, že by to bylo tou únavou?… 🤔 Ne, určitě jsou výchované 😃 Musím říct, že celou neděli byly za vzorňáky.
Kolem vodopádů se začínal tvořit větší hlouček, přesto se mi podařilo ulovit pár pěkných fotek. Teď už jen směr autobusové nádraží a najít nějaký spoj do Prahy. Hned další moje myšlenka patřila tomu, že musím rychle najít záchod. Potřebovala jsem si nutně odskočit. Jak vidno, pitný režim jsme nezanedbávaly 😃 Když jsem objevila, co jsem potřebovala, všimla jsem si přijíždějícího autobusu s nápisem Praha, Černý Most. No, nevadí, ten už asi nestihneme. Prostudovala jsem návod k obsluze samočistící toalety. Už zjištění, že je samočistící, ve mně probudilo dávno zapomenutá traumata z dětství (modří vědí, tedy moje maminka 😃). No, co se dá dělat, nic lepšího není. Vhodila jsem tedy desetikorunu do otvoru na mince a rychle vběhla dovnitř, abych mohla zase rychle vystřelit ven. Vše naštěstí proběhlo hladce. Když jsem opustila toaletu, všimla jsem si, že autobus do Prahy ještě neodjel. Podívala jsem se na řidiče, který právě vystoupil. Byl to ten samý, který nás vezl do Smržovky 😃 Hned přišel ke mně: “Jedete se mnou?”. “Jestli nás vezmete… Máte místo?”. “No, jasně, když jsem vás vezl včera. Já mám doma taky psa, ale většího.”. Zaplatila jsem a usadila se, tentokrát na sedačce, u prostoru na kočárky. Pochopila jsem, že je to dobrý člověk, jen prostě nemá rád problémy. A kdo by taky měl…
Zbytek cesty už stručně. Cestu do Prahy jsme zvládly. Na Čerňáku jsme vystoupily, řidič se s námi ještě rozloučil podrbaním Cory. Na bus do Brandýsa jsme musely sice hodinu čekat, ale utekla celkem rychle a my se tak dostaly v pohodě domů.
