Celý víkend byl takový zvláštní. Večer předchozího dne jsem bojovala s pocitem, že se mi vlastně nikam nechce jet. Ráno to pak ještě vygradovalo, když jsem si po týdnu vzpomněla, že mě v servisu nabádali, abych si zkontrolovala hladinu chladící kapaliny. Strávila jsem dobu studiem manuálu, kde vůbec najdu nádržku chladící kapaliny. Nějakou jsem nakonec odhodlaně otevřela. Přišlo mi, že je nádržka prázdná. Auto doposud nestávkovalo, nedalo nijak najevo, že by něco potřebovalo. Ale Pažout už mě párkrát vyvedl z míry žertíkem s rozsvícením některé z varovných kontrolek v doprovodu zlověstného zvuku, že mu tak úplně nevěřím.
Seděla jsem v autě aspoň 20 minut, než jsem se rozhodla to risknout. Po cestě jsem si dala záležet, abych nejela příliš rychle a neustále sledovala teploměr motoru.
Volba tentokrát padla na Ještěd. Od dob studií jsem tam byla jen párkrát, a navíc šlo o jednu z tras zařazených do TOUR24 od Adventure. Pomýšlela jsem na účast v této výzvě o ceny. Na výběr bylo hned ze čtyř variant trasy. Díky tomu, že v poslední době zvládáme delší trasy, moc jsem neváhala a vybrala tu základní 22 kilometrovou.
Z parkoviště v Horním Hanychově v Liberci nás čekal výstup po modré turistické značce, a to směrem k zelené, která vede po silnici až k vrcholu. Dolů z Ještědu po červené, která je součástí dálkové trasy E3 a Hřebenovky přes parkoviště na Výpřeži, pak sešup lesní cestou na modrou, kolem novinského viaduktu, lesem až k nádraží v Kryštofově Údolí. Pak zase stoupák po žluté k přístřešku Srní sedlo, po zelené, na které bychom měli projít přes Rozsochu, Kaliště na Černou horu, a opět přes Výpřež pěkně po žluté k rozcestí Dvořákův kříž, nakonec už jen kousek po modré zpět k parkovišti v Horním Hanychově.
Na to, že jsem Liberec vždycky držela v hlavě společně se vzpomínkou na hnusné počasí a zimu, bylo už kolem deváté, kdy jsem vyrazila s psicemi od auta, nepříjemné vedro. Chvíli jsme se motaly po areálu dolní stanice lanovky, než jsem našla tu správnou cestu na kopec. Stoupání již od začátku bylo strmější, takže se rozhodla nikoho nehonit, ani sebe, posouvaly jsme se tedy vpřed šnečím tempem. Nejdřív to vypadalo, že se k vrcholu stejnou trasou nikdo jiný nevydal, ale záhy nás míjeli dva kluci. Fífa navzdory své běžné ostýchavosti tlapkala vedle dvojice, jakoby k nim patřila.
Kluci ovšem drželi trochu jiné tempo, takže nás během chvilky předešli a pozvolna mi mizeli z dohledu. Cesta lesem najednou skončila na asfaltové silnici. Po ní jsme se vydaly stále směrem vzhůru. Nemám ráda naučné stezky vedoucí po silnicích, ale už nebylo zbytí. PO silnice jsme musely ujíst notný kus, než jsme se vyškrábaly až na vrchol Ještědu k věži. Cestou jsme míjely parkoviště u Ještědky, horské chaty, ležící jen pár set metrů pod vrcholem, čehož využívají turisté, kteří se nechtějí jako my trápit šlapáním do kopce, tedy aspoň ne v takové délce. Na parkovišti právě zastavilo auto s polskou rodinkou. Kromě aut se po silnici pohybovaly četné skupinky cyklistů. Ti se neostýchali do toho pořádně šlápnout, takže jsme občas uskakovaly na poslední chvíli, abychom nebyly smeteny z cesty.
Nahoře jsem byla úplně mokrá, tričko jsem mohla v podstatě ždímat, už zase. Mám sice ráda teplo, ale už se těším, až se léto nachýlí ke konci a začne podzim a teploty klesnou na nějaké příjemnější hodnoty.
Na cestu jsem si připravila jen těstovinový salát s tuňákem, ovšem zapomněla jsem vidličku. Drobnou svačinku jsem neměla žádnou, a tak jsem doufala v otevřené občerstvení. Přání se mi splnilo, sice včetně cen s vysokohorskou přirážkou, ale hlad začínal sílit. Chtěla jsem nějak odčinit svoji malou „krádež“, kterou byla plastová vidlička na těstovinový salát, a tak jsem si objednala čaj a borůvkový mafin z vitríny. Po svačině jsem udělala ještě pár fotek a zamířila s psicemi pro změnu dolů, abychom pokračovaly ve vytyčené trase dnešního výletu.
Odbočka na červeně značenou trasu byla kousek pod vrcholem, takže jsme se nemusely dlouho trápit na asfaltu. Potkávaly jsme skupinky lidí, kteří teprve vyráželi nahoru. Najednou jsme se ocitly pod kopcem a na cestě, kde jsem začala hledat odbočku vyznačenou v aplikaci. Cestička to byla zarostlá vysokou trávou, samý ďolík. S hrůzou mi vytanula na mysli vzpomínka na Ústí a kopřivy a sešup ze srázu… Nene, tudy nepůjdeme. Otočila jsem se a vracela se k hlavní cestě, ze které jsme odbočily, psice mě následovaly. Tak to zkusíme nějak obejít. Podle mapy by to ale znamenalo pár kilometrů navíc. Nakonec jsem zahlédla vyšlapanou cestičku, která vedla ve svahu přímo dolů. A byla to ta správná. S aplikací jsme se tak zase sladily na stejnou trasu. Kopec to byl trochu příkřejší, ale dost podmáčený, ale seběhly jsme ho statečně. Evidentně i tak ostřílení hikeři, jací jsou v Adventure, vás dovedou povodit hůře schůdnými cestičkami. Pod kopcem jsme se napojily na modrou turistickou značku, už po zpevněné cestě.
Teplo sílilo a mně začaly docházet síly. Pokusila jsem se zachytit Novinský viadukt. Prošly jsme vesnicí a odbočily na strmou cestu směrem k lesu. Tam byl aspoň příjemný stín. Ale ani psi už neběželi tak svižně a vypadali, že už toho mají také dost. Z Noviny to bylo celkem blízko do Kryštofova Údolí. Když jsme dorazily na místní nádraží, podívala se na další část trasy, kterou nás ještě čekala, a hned jsem měla jasno. Bylo před námi další stoupání. Jedeme zpátky do Liberce, vlak pojede asi za hodinu. Dám si oběd a počkáme. Během čekání na nádraží dorazil mladý pár, a pak ještě pár tak ve středních letech, oba s velkými batohy na zádech. Slečna z mladší dvojice neváhala, a protože měla asi hlad, vytáhla z batohu kartuši, vařič, hrnec a čínskou polévku. Oba páry se začali bavit o evidentně společném zájmu – trekování. Slečna se vyptávala na batohy, které si nesl starší pár, vzájemně se podělili o své trasy a zkušenosti z nich, vyměnili si zajímavosti z treků, jež už mají za sebou.
Vlak dorazil s „pouhým“ desetiminutovým zpožděním. Usadila jsem se v psicemi v uličce na sklápěcím sedátku a čekala, až dojedeme do našeho cíle, kterým byl Ostašov, jenž jsem vyhodnotila jako nejbližší zastávku, odkud budeme muset ještě kousek dojít do Horního Hanychova na parkoviště k autu. Ta cesta se nakonec ukázala čtyřkilometrová a skrz rozpálenými domy se zdála nekonečná. Corisovi se už moc nechtělo chodit. Její hustý kožich zřejmě nechránil před slunkem tolik, kolik by si sama přála, a navíc nám docházela voda. A tak se zažila chladit v sebemenším zdroji vody, jaký jsme po cestě míjely.
K autu jsme dorazily už skoro „rozteklé“ horkem. Po pár pokusech se mi i podařilo zaplatit parkovné v automatu. Opustily jsme parkoviště v celku příjemném prostředí auta, které bylo celou dobu ve stínu. To se ukázalo jako skvělá věc nejen pro nás, ale i pro něj samotné. Obavy o jeho „uvaření“ tak byly o dost menší. Po cestě jsem zastavila na benzínce, abych si užila nanuk a ledovou kávu. Doma jsme svorně padly za vlast.
