Určitě si říkáte: „Tak, kam to bylo tentokrát?“. Nejvíc mě baví spojení bloumání lesem a poznávání kultury, architektury, tradic. Ale nesmí u toho chybět psice, takže to musí být také dog friendly. A tohle se mi v tomto případě celkem povedlo skloubit dohromady. Opět mi byla nápomocná aplikace Adventure a jeden z výletů druhé části výzvy Tour 2024. Nebudu vás už dlouho napínat, stejně dávno podle názvu víte, kam jsme se tentokrát zatoulaly. Ano, byl to skanzen na Veselém Kopci.
Trasa je vedená z vlakového nádraží v Hlinsku přes Kouty a Vítanov, kolem Královy pily až na Veselý Kopec. Tady počítejte s nějakým tím kilometrem v nohách navíc, než si celý areál projdete a prohlédnete všechna stavení. Pokračovat budete do Svobodných Hamrů, pak k rozcestí Velká Kamenice, po červené na rozcestí Petrkov a do Srní. Stále se budete držet červeně značené turistické trasy, která vás zavede k vyhlídce na zatopený lom, a pak dál po Matulově stezce kolem rybníků Na Drahtinkách zpátky na nádraží v Hlinsku. Celý okruh má nějakých 19 kilometrů, to ovšem nepočítám prohlídku skanzenu. Pokud se vydáte se svým čtyřnohým parťákem, počítejte s tím, že většina cesty je po asfaltových cestách a silnicích. Úseky lesem jsou pak za odměnu.
Slunce nám zatím neplánuje dopřát oddych a zahřívá naši část zemského povrchu na tropické teploty. Chtěla jsem proto vyrazit brzo. Ale to moje vstávání… Nakonec jsem se přeci jen donutila vstát kolem šesté hodiny, abychom mohly být už v 7:32 ve vlaku směr Pardubice. V Rosicích nás čekal přestup na vlak mířící do Havlíčkova Brodu.
Musím říct, že už hned na nádraží, a následně pak ve vlaku, jsem dostala podnět k zapsání poznámky Paradoxy veřejné dopravy. Když jsem se vydala koupit si nějakou pochutinu k výletnímu obědu, uvázala jsem psice k jednomu ze stojanů uprostřed nádražní haly. Cora moji přítomnost musela samozřejmě okomentovat, takže jsem se snažila svůj nákup urychlit, jak to jen šlo. Když jsem se ke psům vrátila, už u nich stepoval týpek z ochranky. Upozornil mě, že by psi měli mít košík, aby někoho nekousli. Byl velmi uctivý a děkoval za pochopení. Ke zmiňovanému paradoxu došlo následně ve vlaku. Když se kousek za Hradcem zjevil průvodčí, přichystala jsem si aplikaci s nakoupenou jízdenkou. On ji zkontroloval a ihned nasměroval svoji pozornost na psiny. Jeho dotaz „Vy koušete?“ Mě trochu vyvedl z míry, protože jsem nechápala souvislost. Mají přece košík, tak ho nemůžou kousnout. Ještě jednou otázku zopakoval a doplnil „…že máte košík?“. „Jen se snažíme dodržovat předpisy.“, podala jsem mu vysvětlení. Průvodčí už mezitím dřepěl u psů a drbal Coru, i Fífa se nakonec nechala přesvědčit ke kontaktu. Než jsem stačila mrknout, stáhl obratně Coře náhubek z hlavy. Jeho věta mi úplně vyrazila dech. „Tak jim to sundejte, já si to nepřeju.“, řekl. Ta slova „já si to nepřeju“ byla jako závan čerstvého vzduchu. Sundala jsem košík i Fífě a dál jsme pokračovaly „na ostro“.
Při přestupu jsem psicím náhubky raději vrátila. Po druhé štěstí na průvodčího-pejskaře už mít nemusíme. Což se také potvrdilo. Regionální spoj, který nás měl dovézt na začátek naší trasy, byl poněkud skromnějších rozměrů, navíc plný lidí cestujících do zaměstnání, takže jsme se skoro hodinu tísnily na sedačce s nějakým pánem.
Když jsme vyrazily z nádraží v Hlinsku, vypadalo to, že to bude takový ten normální výlet. Žádné katastrofy, jen pohoda, klídek. Tahle myšlenka mě opustil jen pár kilometrů od startu, v momentě, kdy jsem zjistila, že Fífa nemá na postroji identifikační známku. Zřejmě jsem ji zmáčkla karabinou vodítka, když jsme se trochu přetahovaly o to, kdo bude udávat tempo chůze, spona se otevřela a známka upadla. No nic, nevadí, je to jen psí známka.
Ovšem tento výlet bych mohla nazvat Ztráty a nálezy. Když jsme si procházely skanzen na Veselém Kopci, potřebovala jsem pro něco sáhnout do kapsy batohu a s hrůzou zjistila, že mi někde vypadl dron. Asi při nějaké příležitosti, kdy jsem se sehnula, že budu fotit, mi dron vypadl z otevřené kapsy. Polil mě pot, a nebylo to z vedra. Třikrát dokola jsem s psicemi obešla všechna místa, kde jsme se před tím zastavily, ale nic. Dívala jsem se i v okolí pokladny, kde jsem batoh odkládala na zem a byla to rovněž příležitost, kdy mohl dron vypadnout. Už jsem to chtěla vzdát a odejít bez něho, když jsem se nakonec přemluvila k činu, pro někoho naprosto běžnému, mě to stálo trochu více úsilí. Vrátila jsem se k okénku pokladny a vykoktala dotaz: „Prosím vás, nenašel někdo náhodou…“, „Dron“ – nedostala jsem šanci větu vyslovit celou, tu za mne dokončila paní z obchůdku naproti pokladně. „Ano, našel. Našel ho nějaký cyklista.“, dodala. Vyslechla jsem si ještě celou historku kolem nálezu, do ruky dostala zpět svého droníka a s obrovskou úlevou jsem vykročila směrem ven z areálu.
Před odbočkou na Svobodné Hamry jsme sedly do trávy pod košatým stromem u silnice a já si vybalila oběd v podobě dílku pizzy z pekařství na nádraží v Hradci. Psice dostaly každá několik Carnilove křupavých pamlsků.
Jak se ukázalo, příběhu o zatoulaných věcech nebyl ještě konec. O pár kilometrů dál, ve Svobodných Hamrech, jsem zjistila, že známku postrádá i Cora. Takže celková bilance – dvě definitivně ztracené psí známky a jeden ztracená, a díky bohu, znovu nalezený dron. Ty známky mě netrápily tolik, jako by mě zabolelo přijít o droníka.
Zbytek cesty už nebyl tak dramatický, osud zřejmě usoudil, že už nemám nic zajímavého, co bych mohla ztratit. Užívaly jsme cestu, která nás konečně zavedla také na lesní pěšiny, Cora přežvykovala křížaly (čti na slunci usušené žížaly), Fífa lovila na louce myši a všechno bylo zalité sluncem. Zatopený lom přišel vhod pro psí koupačku a rybníky Na Drahtinkách mi poskytly spoustu příležitostí k focení.
Na nádraží jsme opět dofuněly, slunce nás nešetřilo. Zbývala pěkná třičtvrtě hodinka, čas akorát tak na jednu zmrzku a pomerančového Birella. Cestu vlakem jsem znovu trochu protrpěla. Místa jsme měly tentokrát dost, vybrala jsem k sezení sklápěcí sedačku u stěny ve vagonu pro kola, pro změnu ale někdo na zem vylil zřejmě ocet, protože to ve vagonu dost páchlo a na podlaze bylo cosi značně lepivého. I zpáteční cesta byla s přestupem v Rosicích. Uvařené jsme dorazily na nádraží v Hradci, odkud jsme se vydaly na poslední úsek cesty – a to domů.
