A je tu zase víkend, a to znamená, že se někam pojede! Tak se podíváme, kam to bude tentokrát. Dlouho jsme nebyly na severu. Tak co třeba Sloup v Čechách. Je to už nějakou dobu, co jsme se pohybovaly v okolí hradu a Adventure má trasu kolem hradu jako další z možností, jak se zapojit do Adventure Tour 2024. Jdeme na to!
Výlet nazvaný „Za výhledy na jedinečný skalní hrad Sloup“ má celkem 4 varianty. Nejvíce se mi zamlouvala ta 22 kilometrů dlouhá – okruh začínající a končící ve Cvikově.
Snažila jsem se vyrazit brzo, abychom alespoň částečně unikly vysokým teplotám. I když, v poslední době mi to přijde jako nadlidský výkon. Bylo krátce po deváté, teprve jsme vyrazily na cestu a už bylo slušné vedro. Ve vzduchu viselo „prádelno“ – vedro a vysoká vlhkost – znáte to.
Ale jinak musím říct, že tohle stálo za to. Jak jsem si posledně stěžovala, že první polovina trasy za moc nestála, tak tady to bylo přesně naopak. Krása střídá nádheru. Pořád bylo co fotit a já stále zastavovala, abych namířila objektiv mobilu na něco dalšího, co mě uchvátilo. Pokud se rádi kocháte, určitě vyražte. Pokud je na vás 22 km moc, doporučuji si projít alespoň z Cvikova po zelené a pak po modré do Sloupu v Čechách. Oblast kolem zelené turistické trasy se podle mapy nazývá Údolí samoty. A je pravda, že jsme potkaly skutečně jen pár lidí. Je to krásný kus přírody se spoustou vřesu. Tolik vřesu koncentrovaného v rámci jedné oblasti jsem snad ještě neviděla. Ano, Skotsko je stále moje vysněná destinace, ale zatím jsem neměla to potěšení tam vyrazit. Tohle byla plnohodnotná náhrada.
Nečekejte zase úplně koberce vřesu, to ne, ale je ho tam na naše poměry opravdu hodně a svou růžovou barvou oživuje záplavu zelené. Příjemným zastavením je studánka Augenwasserquelle. Doplnily jsme tam pitný režim a pokračovaly směrem k Panenské skále, která už se nachází na modře značené trase.
Dál jsme se napojily na Okruh Kolem Radvance a potom na Via Czechia – středozemím, po které jsme prošly Radvancem, a která nás vedla obloukem kolem Radvaneckého rybníka. Cesta náš nakonec vyplivla u kempu u rybníka. Bylo tu celkem plno, lidé zřejmě užívaly posledních volných dní před začátkem nového školního roku. Pak už to byla cesta po asfaltu. Ač se to nemusí zdát Sloup má nezanedbatelnou velikost. Od rybníka nás ještě kousek vedla modrá, která přešla ve žlutou. A po žluté jsme dofuněly k hradu.
Naposledy jsme hrad jen pozorovaly zespoda, ze silnice. Tentokrát si ho nenecháme ujít. Jen jsme musely překonat poměrně frekventovanou silnice, která vede přímo pod hradem. Na webových stránkách jsem našla informaci, že psům je vstup povolen. Cena za vstupenku pro dospělého dělala 120,- Kč, za psa zaplatíte 30,- Kč. Na stránkách mají sice, dokonce s vykřičníkem uvedeno, že pes musí mít náhubek, ale u pokladny, ani na hradě, to nikdo neřešil. Psice byly samozřejmě na vodítku, ale náhubkem jsem je v tom vedru neobtěžovala.
U pokladny jsem si připlatila za průvodce po hradě. Je to leták, kde je každé místo číselně označeno. Podle čísel se můžete řídit a dodržovat tak směr prohlídky. V letáku vždy najdete zajímavé údaje vážící se ke každému označenému místu na plánku. Hrad má spoustu zajímavých zachovalých zákoutí. Ale hlavně nabízí úžasný výhled do okolí. Díky jeho poloze vysoko na skále máte prakticky 360º výhled do okolní krajiny.
Díky tomu, že jsme musely nejprve překonat cca 10 kilometrovou část celé trasy, než jsme dorazily na hrad, ztratily jsme výhodu být zde brzy. Bylo tu již značné množství dalších turistů. Nejvíc mě zaujala skupinka několika tatínků s dětmi. Dohromady jich mohlo být tak kolem dvaceti. Všichni tatínci na sobě měli trička s nápisem Apalucha. To mě dost pobavilo. Kdo v tento moment zatím nechápe, doporučuji, dnes už skoro historický, český snímek S tebou mě baví svět.
Bylo už dvanáct, když jsem s psicemi začala prohlídku hradu, takže jsem začala pociťovat hlad. Na jedné z plošin, na které se můžete zajít podívat, je výhled na lucernu skalního kostela. Najdete tu i umístěnou lavičku. Toho jsem tedy využila a dala si tu rychlý oběd.
Prohlídku hradu jsme ukončily trochu narychlo. Dovnitř se městnalo stále více a více lidí a začínalo tu být trochu těsno. Když jsme vyrazily na druhou část naší trasy, od hradu doleva po červené, nikdo nás nenásledoval. Hlavní atrakce byla obsazena a nikdo další, evidentně, neměl v plánu pokračovat dál pěšky. No, pod hradem je celkem velké parkoviště, takže pokud se necítíte, ani n těch 10 kilometrů, můžete prostě vytáhnout plechového parťáka, aby vás dovezl až ke skále.
Ještě jednou zajímavou zastávkou na trase je lesní divadlo. Je tu vyvýšené hlediště s lavičkami a jeviště, kulisy tvoří okolní skály. I zdejší prostor se začal velmi rychle plnit turisty, takže jsem zkrátila kochání zdejší zajímavostí na rychlé občerstvení vodou, neodpustila jsem si pár fotek, ale pak jsme rychle pokračovaly dál.
Cestou po červená, kousek od lesního divadla, se můžete ještě zastavit na rozhledně Na Stráži. Opět tu byla hromada turistů. Využila jsem jen možnosti obejít malý okruh po kraji svahu a rozhlédnout se do údolí z vyhlídky Medvěd. Přímo před budovou rozhledny a přilehlého občerstvení je ještě vyhlídka Na Stráži. Z ní se můžete aspoň pohledem vrátit k hradu.
Zbytek trasy už byl takový běžný lesní výletní. Nic extra zajímavého. Ale vlastně ano. Trochu jsem si zvýšila tepovou frekvenci, když jsme s psicemi šplhaly na Slavíček. Je to místo ve výšce 535 m. Na vrcholu se tyčí skála. Kdo má odvahu, může zkusit vyšplhat ještě o něco výš a zahledět se skrz stromy do dálky.
Po cestě jsem si původně naplánovala ještě odbočku na Modlivý důl, ale nakonec jsem ji vynechala. Není to daleko, ale počasí bylo opět neúprosné, slunce pálilo, takže jsem se zase slušně potila. Vzpomněla jsem si na výrok „Potit se jako vrata od chlíva“. Nikdy jsem tedy neviděla zpocená vrata, ale asi to musí stát za to. No, na tomhle výletě jsem si potvrdila pár věcí. Tak předně, máme opravdu krásnou zemi. Měli bychom si užívat tu krásu, kterou nám poskytuje, a trochu lépe o ni pečovat. A pak taky, že za poslední dobu moje kondice padla na bod mrazu. S čímž částečně souvisí poslední potvrzení – vyletování v tropických teplotách je fakt makačka.
Než jsme dorazily zpátky do Cvikova, vystřídaly jsme několik barviček turistického značení – zelenou, žlutou, modrou. Jak už jsem psala, druhá polovina trasy nehýří tolika zajímavostmi a pěknými místy, ale užívala jsem si, že jsme v lese.
Celou trasu jsme nakonec zdárně ukončily tam, odkud jsme na cestu vyrážely, na parkovišti u místního Penny. Bylo kolem páté, obchod byl ještě otevřený, a já měla ukrutnou chuť na něco dobrého. SKočila jsem si tedy koupit nanuk a ledovou kávu, to mi bodlo. Pak už jsem jen zabalila naše saky paky a vyrazily jsme směr domov.
