Tak nám to dobře začíná.
První věc, se kterou se musela smířit předem, byl fakt, že toho asi moc neuvidím, protože mi nestihli udělat brýle a s čočkami se tahat nebudu.
A dnes ten začátek “úspěšně” pokračoval.
Při dobalování batohu jsem zjistila, že je nejspíš malý, protože ho nemůžu zavřít a taky už nepoberu alumatku pro psy. Batoh je velký a těžký, i když mám samé ultralight věci. Myslím, že je nacpaný na hranici nosnosti. To bude to jídlo.
Vstala jsem sice včas, přesto mi odhadnutý čas nestačil na to, abychom vyrazily s dostatečným předstihem na autobus. Vystřelila jsem z bytu jako namydlený blesk. Po pár krocích s batohem na zádech mě začala bolet kolena. A taky začalo pršet. Viděla jsem, jak se mi začínají máčet boty. K zastávce jsme se blížily, když už bus přijížděl, takže jsem nestihla koupit jízdenku. Už když řidič viděl dva psy a velký batoh, zatvářil se “velmi nadšeně”. Platbu kartou odmítl, že tak nezaplatím za psy. Sundala jsem tedy ze zad batoh a hledala peněženku. Tisícovka řidiče příliš nenadchla, takže nás z autobusu vyhodil. No nic, popojdeme pěšky, já zatím koupím jízdenku přes aplikaci. Na vlak máme rezervu. Chtěla jsem jen využít času na venčení v lesíku u nádraží. Tak se holt vyvenčí při cestě městem. Cora si to vzala jako osobní úkol a u zámku se vykadila na chodník.
Vlak jsme stihly v pohodě. Usadily jsme se a teď už jedeme. Snad byl těm horším zážitkům pro dnešek konec…
Cesta byla dlouhá, hooodně dlouhá. V Chebu jsme stihly osobák do Rehau s odřenýma ušima. No, a jako obvykle jsem musela mít štěstí na opilce. A proč ne zrovna v tom pidi osobáčku, který je narvaný k prasknutí. Přes uličku si přisedl týpek zavánějící na dálku. Ach jo, tohle fakt nesnáším. A evidentně milovník zvířat. Hned se natahoval po Coře a drbal ji prakticky celou společnou cestu. Keliška byla velmi spokojená, já už o něco méně, protože jsem musela poslouchat všechna jeho vyprávění, jak mu Cora připomíná jejich kočku.
Musím říct, že už teď mám pocit, že to bylo fajn a bylo toho dost a já bych mohla jet zase domů.
Týpek vystoupil naštěstí o dvě stanice dříve než my. Uf, nakonec šťastně jsme dojely do Rehau. Teď už jen pár kilometrů k nejzápadnějšímu bodů, dnešnímu cíli cesty.
