Dnes jsem se nevyspala zrovna do růžova. I když jsme hupsly do kanafasu, tedy spacáku, brzo, spala jsem nevalně, pořád jsem se budila. Usnula jsem v péřovce, kterou jsem večer oblékla, ale nějak to nevadilo. Psice se ke mně střídavě cpaly, takže jsem měla spacák stále napůl rozepnutý.
Po snídani jsme opustily naše nocovací místo a pokračovaly.
Včera většina cesty po asfaltu, dnes pro změnu loukami. A změna by to byla příjemná. Ovšem, když vložím do rovnice včerejší déšť a ranní rosu, s jakým podivem, že je tráva mokrá. Ráno jsem návlekla nepromokavé ponožky. Nohy jsem měla sice suché, ale stejně jsem měla v botách divný pocit…
I když nám dnes počasí přálo, moc jsem si to neužívala. Ač to zprvu nevypadalo, po pár kilometrech se projevil spánkový deficit a já začala tuhnout. Ani Fífa nevypadala úplně fresh. Batůžek i jí začal těžknout a Fífa postupně snižovala své tempo. Po chvíli se táhla, jak se lidově říká, jako smrad.
Do Plesné jsme dorazily poněkud zmožené. Já s bolestí hlavy a Fífa se stále táhla…
Chtěla jsem zajít na oběd do Pizzerie Ulita. Podle FarOutu jsou zde stezkaři vítáni. Posedíme, odfrkneme a hned bude na světě lépe. Tak neodfrkneme. “Máme zavřeno. Co jste chtěla?”, “No, oběd.”, “Tak ten vám neudělám.” A bylo vymalováno.
Na mapě jsem našla jedinou otevřenou restauraci, měla i slušné hodnocení. Dnes mají otevřenou pouze terasu. No, ještě že tak. Na chvíli jsem zahlédla vnitřní lokál a udělalo se mi lehce nevolno. V pizzerii bych si dala těstoviny, ale vepřové na houbách s knedlíkem to jistí. Hodnocení krmě bych raději nechala panu Polhreichovi, ale účel to splnilo. Najedla jsem se a dala si limču. Obsluha vypadala jako v Cimrmanově Hospodě na mítince – otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi… Přesto u placení vyloudila záchvěv úsměvu. V restauraci začínalo být živo. Sjela se sem parta motorkářů na oběd. Uznala jsem, že je na čase odejít. Další účel – přečkání deště – byl také splněn, tak nač otálet.
Pauzu jsem původně plánovala delší, takže další následovala po pár kilometrech v lese v přístřešku.
Jak jsem nebyla pořád úplně v pohodě, hlava mě zatím nepřestala bolet, tak jsem začala řešit různé věci. Že nemám ty spropadené brýle, že Zásilkovna, ty šmejdi, mi asi nestihne doručit granule do boxu, a co s tím jako budu dělat. Jen občas mě z této rozladěnosti dostal nějaký pěkný výhled do krajiny. A já si musela v duchu říct “Ale je tady krásně…”. A pak jsem zase pokračovala v depresi.
Hlavní vzrůšo dnešní cesty mělo ale teprve nastat. To si tak šlapeme, já přemýšlím, co, do prčic, udělám s těmi granulemi, když najednou mám pocit, že vidím, že něco leží u kraje cesty. Bez brýlí se mohu jen domnívat… No, ale ono leží. Malý kolouch, je to fakt prcek. Obejdeme ho velkým obloukem. Fífa o něj kupodivu nejeví zájem, asi je vážně hotová. Zastavuju a přemýšlím. Ten mrňous nevypadal úplně v pohodě. Cesta vypadá jak po bombardování. Z obou stran brázda od lesnických strojů půl metru na šířku a dobrých 10, 15 čísel hluboká. Připadalo mi, jakoby tam prcek uvízl. Mám výčitky ho tam jen tak nechat. Zapínám data, hledám číslo na místní záchrannou stanici. Paní mi vysvětlila, že tyhle mrňata bez matky stejně ve stanici uhynou. Když ho tam nechám, třeba ho máma ještě najde. A pokud se mi zdá, že uvízl v bahně, tak ať natrhám hooodně trávy a poponesu ho. Odložila jsem batoh, psice odložila u batohu a trhám trávu. Když už mám pocit, že mám v obou rukách dostatek zeleného, vracím se k místu, kde kolouch ležel. Ten je ale pryč. Uf, tak to byla ta lepší varianta.
Zbývá už jen kousek k dnešnímu cíli, což je Penzion Kozobar, kde dnes přespíme. Z kousku se stává slušný kusanec, takže nakonec si za dnešek připisujeme na konto pěkných 26 km.
