MUSÍM BÝT PROKLETÁ… (Ústí nad Labem)

..tak to mě napadlo po včerejším výletě. V poslední době, ať vyrazím s psicemi kamkoli, provází nás nějaké nepředložené situace, které se završily sobotním dobrodružstvím.

Naplánovala jsem si úžasnou trasu. Zaujala mě vyhlídka Mlynářům kámen, která je jen co by kamenem dohodil od Ústí nad Labem. Ze Staré Boleslavi je do Ústí přímé spojení vlakem, což už jsem měla šancí párkrát vyzkoušet. A oblast Českého středohoří jsem si zamilovala. Pojedeme tedy vlakem do Ústí, odkud se pěšky vydáme přes Větruši, naučnou stezku Větruše – Vrkoč k Vaňovskému vodopádu, a dál po žluté přes Podlešín na vyhlídkové místo Vaňovská skála. Pak bychom odbočíme na modrou a obhlédly vyhlídku Josefínka, následně pěšinou značenou v kopci dolů k Vaňovu na zelenou a poté dál směrem na Dolní Zálezly, ze kterých je to na Mlynářův kámen už jen malý kousek. Pak už jen vlakem zpět do Ústí a Staré Boleslavi.

Říct, že to byl můj „den blbec“ je možná slabé slovo. Začalo to hned ráno. Autobus na nádraží jsme zvládly v pohodě. Tam mě ale štěstí opustilo… RegioJet do Ústí měl zpoždění. Na nádraží čekala i početná skupinka skautů. Když dorazil vlak, měla jsem takový neodbytný pocit, že je něco špatně. Přesto jsem se ale připojila ke zbytku cestujících a nastoupila do vlaku. I po tom, co se vlak rozjel jsem měla nepříjemný pocit. Jedeme na opačnou stranu. Chtěla jsem si to ověřit na v mapách a v aplikaci Českých drah, ale právě jsme projížděli lesem, kde nebyl ani náznak signálu operátora. Až po chvíli mi došlo, že sedím v RegioJetu, takže bych mohla využít jejich wifi (k tomu všemu jsem si ještě seděla na vedení …). Moje obavy se mi záhy potvrdily. To už jsme ale míjeli ceduli Lysá nad Labem. Rychle jsem popadla psice a batoh a vyběhla z vlaku. Rychlým pohledem do aplikace na odjezdovou tabuli jsem zjistila, že máme pět minut na to, abychom naskočily do osobáku, který odjíždí směr Ústí nad Labem.

Ještě chvíli jsem byla zmatená, ale stihly jsme to tak akorát. V duchu mě napadlo, že vlastně nemám jízdenku z Lysé do Staré Boleslavi. Moc jsem netoužila průvodčímu vysvětlovat, že jsem idiot a nasedla jsem na špatný vlak. Doufala jsem, že by se ve vagonu mohl objevit až za Boleslaví, kde by to už bylo v pohodě, protože na cestu do Ústí se mi jízdenka hřála v aplikaci už od předchozího večera. Moje prosby vyslyšeny nebyly. Asi na půli cesty mezi Lysou a Boleslaví se zjevil průvodčí. S nachystanou peněženkou v klíně jsem mu začala vysvětlovat anabázi „špatný vlak“. Tvářil se, že to pochopil, ale jakmile naskenoval jízdenku z mého mobilu, vypadlo z něho „A kde máte jízdenku do Staré Boleslavi?“. Ach jo, tak ještě jednou (navíc evidentně nemám nejlepší vyjadřovací schopnosti). „No, tu právě nemám.“, zkrátil jsem to. „A víte co, tak to necháme, stejně by to byla dvacka.“, slitoval se nad mým, zřejmě zkroušeným asi tak trochu idiotským, obličejem. Dovedu si představit jeho myšlenku, která mu probleskla hlavou: „No jo, ženská.“.

Poté, co jsem s psicemi vystoupila na nádraží Ústí nad Labem-západ, jsem začala hledat nějaké potraviny, nebo cokoli, co by připomínalo zdroj jídla. Původní plán byl koupit si bagetu na cestu v obchůdku uvnitř nádraží. Další omyl. V duchu jsem si spletla nádraží, tady žádný obchod není. V batohu jsem měla tři oříškové tyčinky Emco. Tak to snad s nimi nějak zvládnu.

Po chvíli jsem našla podchod, kterým jsme dostaly na druhou stranu kolejí. Po další chvilce tápání jsme už konečně byly na červené turistické značce, která nás měla dovést k zámku a rozhledně Větruše. Radost trvala ovšem jen kratičkou chvíli. Stezka byla kompletně zarostlá kopřivami a křovím. Vydaly jsem se tedy cestičkou, kterou jsem zahlédla u domu mezi stromy. Byla sice taky zarostlá kopřivami, ale rozhodně lépe schůdná než oficiální stezka. Apropo, kopřivy byly všudypřítomným elementem, který nás provázel celou cestu a se kterým jsem si užila mnoho srandy (a kterou částečně cítím ještě dnes).

Zdárně jsme dorazily k Větruši. Jaké překvapení, že ze zámečku z 19. století je hotel. Zrovna se tu chystala nějaká zábava, stavěli tu stany s atrakcemi ve středověkém stylu. Došla jsem na terasu, odkud je úžasný výhled na město, a udělala pár fotek. Když jsem chtěla pro fotku využít i rám srdce pro tyto účely zde postavený, ozval se najednou zuřivé vrčení a štěkání. Keliška se zřejmě, po svém zvyku, šla přátelit s obtloustlým zlaťákem, který ale její sympatie neopětoval a vystartoval. Holky spolu tvoří smečku, takže v případě potíží si vzájemně přispěchají na pomoc. Do akce se tak vložila i Fífa. Majitelé si psa do té doby nevšímali. Navíc, i když zaznamenali, že se snažím fotit, nehodlali opustit své stanoviště u zábradlí. Holky jsem odtáhla, posadila stranou, pořídila snímek a rychle odešla pryč.

Naučná stezka Větruše – Vrkoč je úzká pěšina zaříznutá do svahu kopce tyčícího se nad úrovní Labe. Těšit vás může, zvlášť v parných dnech, bohatý porost, který stezku ukrývá před sluncem. Na obnažených místech, kde stromy prořídnou a otevřený prostor vám nabídne rozhlédnout se do údolí, se občas najdou lavičky. Tedy, abych byla konkrétnější, jsou to spíš prkna na špalcích. Ale pro tu chvíli kochání se výhledem jistě postačí. Cesta vás houpe nahoru a dolů jako na horské dráze. Kdybyste se někdy na tuhle stezku vydali, tak doporučuji dojít k Vaňovskému vodopádu. Sice jím neprotéká mnoho vody, takže se rozhodně nedá říct, že by byl monumentální, ale i tak je to zajímavý přírodní úkaz o výšce 26 metrů a průtokem 15 l/s. Ani Podlešínský potok, protékající pod vodopádem, nemá mnoho vody, okolí je hodně kamenité, takže psice si smočily tak akorát tlapky, ale bylo vidět, že v tom vedru to bylo příhodné osvěžení. Od vodopádu jsme zamířily k vyhlídce Vrkoč. Tam jsme dorazily společně se skupinkou starších lidí. Zřejmě vedoucí skupiny právě držel výklad, zřejmě o Masarykově zdymadle. Po dlouhé době jsem se ve skupince zaslechla frázi „Zpocený jako vrata od chlíva“. No, musím říct, že já měla pocit, že se potím jako v tom chlívě, protože po prvním kopečku bych se mohla zapojit do soutěže Miss mokré tričko.

Mezi Podlešínem a odbočkou k vyhlídce Vaňovské skály jsme si užily i trochu asfaltu, když jsme tenhle úsek musely překonat po silnici. U rozcestníku Skály – odbočka, kde jsme měnily barvu turistického značení ze žluté na modrou jsme dopily zbytek z dvoulitrových zásob vody. Studánka ale neměla být daleko. Zbývalo dojit na vyhlídku Josefíka a pak už jen seběhnout z kopce k Vaňovu. Jen kousek po zelená by měla být pramen U dřevěných zvířátek. To jsem ovšem ještě netušila, že přijde ta nejnapínavější část našeho výletu.

Měla mi být podezřelá odbočka na modrou. Cesta byla zarostlá a evidentně tu mnoho turistů nechodí. Postupně pěšina mizela v pralese kopřiv, aspoň metr vysokých. Hůlkami jsem si prosekávala prostor, abych se mohla alespoň protáhnout mezi zákeřnými rostlinami. Ty to ovšem nechtěly nechat jen tak, takže jsem schytala nesčetně žahanců. Moje nohy postupně měnily barvu ze bledé na rudou. Zároveň jsem potřebovala udržovat balanc na příkrém a kamenitém svahu. Cesta najednou zmizela úplně. Mohla jsem jen odhadovat, kde kdysi vedla. Cesty zpět ale už nebylo. Představa, že se brodím záplavou žahavých zákeřníků mě nijak nelákala. Psice mě statečně následovaly. Se čtyřmi nohami jim šel sestup o mnoho lépe. Půda pod mými nohami byla vyprahlá a sypká a já se začala sesouvat směrem dolů. S každým sklouznutím se mi nohy zabořili do povrchu skoro po kotník. Vnímala jsem jen, jak mi lína zapadá do bot. V jeden moment, kdy jsem se snažila dostat k místu, kde jsem tušila možnou cestu, mi noha sklouzla až moc, já dosedla na zem, a ještě notný kus jela po zadku dolů. Snažila jsem se brzdit hůlkami, což nakonec zabralo. Zastavila jsem asi dvacet centimetrů od okraje srázu. Chvíli jsem se snažila vzpamatovat a začít rozumně uvažovat, jaké jsou možnosti. Propadala jsem panice, že se odtamtud sama nevyhrabu, a že budu muset zavolat nějakou pomoc. Psice měly naštěstí víc rozumu než já a vyčkávaly o kus výš ve svahu, jak to dopadne. Rozhlédla jsem se. Musím se dostat zpátky nahoru. V lese mezi stromy byla patrná cestička. Když to nejde dolů, zkusíme to nahoru, někam se musíme dostat. Špinavýma rukama jsem svírala hůlky, které mi pomohly vysápat se nahoru. Psice mě opět následovaly a vydaly jsme se po cestičce. Několikrát se nám podařilo vyrušit stádo srnek, které byly nejspíš stejně zmatené jako já, člověka tu zřejmě neočekávaly. Jednou jsme si vyslechly i výčitky v podobě hýkání, lépe ten zvuk popsat neumím, to se musí slyšet. Trvalo nám snad hodinu, než jsme se dostaly k lidským obydlím. Les nás nakonec vyplivl za plotem zahrad domků ve Vaňově. Podél plotu jsem doklopýtala k asfaltové cestě. Naprostým vyčerpáním jsem se sesunula k zemi. Teprve teď jsem si všimla, že jsem si při svém kaskadérském výkonu sedřel obě nohy. Zrovna když jsem vytáhla z batohu lékárničku a snažila si trochu očistit škrábance na noze, prošel kolem pán s hráběmi, který mířil na svou zahradu. Díval se po mně nevěřícím a zároveň pobaveným výrazem. Byla jsem úplně vyřízená. I psice toho měly evidentně dost. Lehly si do trávy a funěly. Voda nám došla, energie taky, je to jasné – výlet končí, jedeme domů. V mobilu jsem na mapě našla nejbližší autobusovou zastávku a pomocí odkazu na jízdní řád ověřila spojení k nádraží v Ústí. Zastávka byla u přístaviště výletních lodí. V jednom místě byl u břehu pozvolný přístup do vody. Psice nezaváhaly ani vteřinu, okamžitě tam zamířily a už vířily hladinu mezi naplavenými větvemi, kusy kůry, a lahvemi. Ale přála jsem jim to. Vodu pro ně už jsem nemusela řešit s takovou prioritou. Já si pití koupím na nádraží.

Nakonec to byla Kofola a zmrzlina. Na záchodě jsem ještě natočila vodu pro psy. V aplikaci jsem si našla spojení do Staré Boleslavi. Do odjezdu zbývalo asi dvacet minut. Vydala jsem se tedy s psicemi na druhé nástupiště, které svítilo na tabuli s odjezdy. Sedla jsem si tam na lavičku a vychutnávala vychlazenou Kofolu a Míšu v kornoutu. Po chvíli se na nástupiště objevila skupinka mentálně postižených se svým doprovodem. Mladík, co přisedl vedle mě, držel v ruce plechovku s nealko pivem. Fífa v případě možnosti dostat do bříška něco dobrého odhazuje svou běžnou plachost a pokradmu se snaží zjistit, jestli by se dotyčný nerozdělil. Tím ovšem vzbudila zájem. Ostatní kolem nás utvořili hlouček a jedna slečna zkoušela Fífu pohladit. To už se samozřejmě nezdařilo. Fífa je v těchto případech velmi obezřetná a drží se hesla „Nehladit, krmit!“. Jiná slečna si v ten moment všimla, že mám ještě druhého psa. Cora se do té doby ukrývala pod lavičkou, kde si lehla. Teď přišla její chvíle a příležitost opět ukázat, jak skvělý terapeutický pes by byla. Nadšeně se nechala drbat, pusinkovat a objímat. Mladík vedle mě byl plný dotazů, které neváhal vypustit. Když se dozvěděl, že je Toffa z útulku, zajímalo ho, jestli každý pejsek z útulku najde domov, jestli si zvykne u nových majitelů, jestli se za adopci psa něco platí, a jestli se dá pes z útulku půjčit na venčení. Do toho se semnou začala bavit i paní, která držela dozor nad celou skupinkou. Velmi milá žena, která je sama majitelkou psa, mi vyprávěla svoji zkušenost při adopci psa z útulku. Ještě chvíli jsme se bavily, když k nástupišti přijel vlak. Skupinka se zvedla, rozloučila a nastoupila. Podívala jsem se na opačnou stranu nástupiště, kam měl právě podle jízdního řádu dorazit vlak z Děčína. S hrůzou jsem zjistila, že sedím na nástupišti, odkud jede vlak do Děčína, ně z Děčína (anabáze špatný vlak z rána se opakuje). Ten správný právě odjížděl od nástupiště číslo jedna. Pohledem do aplikace jsem zjistila, že za půl hodiny pojede do Boleslavi další vlak, takže nic není ztraceno. Když nastal onen čas, nastoupily jsme a usadily se v RegioJetu, který by nás měl dovézt domů, konečně. Vše vypadalo zalité sluncem a v pohodě a naplňovalo mě nadějí, že jsem nakonec všechno přestály. Když přišel průvodčí, otevřela jsem aplikaci v mobilu a dala mu k naskenování tři QR kódy – jeden byla moje zpáteční jízdenka, další dva jízdenka za psa. „Na co máte ty další dvě jízdenky?“, ozval se náhle dotaz. „To jsou jízdenky za psy.“, odpověděla jsem. „Ale platí až za hodinu.“, přišlo zpět, „Aha…“, vyšlo ze mě a chvíli jsem informaci zpracovávala. „Ale necháme to“, ukončil průvodčí a usmál se.

My se nakonec dopravily domů a výlet měl přeci jen šťastný konec.

Na úplný závěr musím říct, že bych v tento moment trasu rozhodně nikomu nedoporučila. Pokud jste ovšem zdatný horolezec se zkušenostmi cestovatele deštnými pralesy, pak se můžete směle vydat na cestu. Jen nezapomeňte horolezecké lano a mačetu