Když jsem promýšlela výlet, který bych mohla absolvovat v okolí Hradce, inspirovala jsem se opět v aplikaci Adventure. Zaujala mě trasa s názvem „Do Podkrkonoší za zříceninami Kumburk a Bradlec“. Názvy zřícenin jsou zvučné a tehdy mi ještě moc neříkaly. Léto je stále v plném proudu, takže předpověď slibovala teplé počasí. Snažila jsem se tedy vybrat trasu, která nás „nevysosá“ na zbytek víkendu. Hlavní trasa měří 23 kilometrů, já ale zvolila kratší variantu měřící pouhých 15. Když jsem si nákres cesty přenesla do Mapy.cz, oko mi padlo hned na možnost trasu lehce upravit a protáhnout ji z původního cílového bodu, kterým byla vlaková stanice Železnice, až do Jičína. Tenhle výlet jsem vybrala i proto, že z Hradce je, jak do Nové Paky, tak i do Jičína, velmi dobré vlakové spojení. Cestování vlakem mám raději. Zvlášť se psy, kteří mívají ve vlaku obvykle mnohem lepší prostor k odpočinku a můžou se natáhnout, v rámci možností, dle libosti. Autobusy bývají s dostatečným prostorem pro dva psy na štíru.
Protože já jsem na štíru se vstáváním, vyrazily jsme vlakem v 8:08 z Hradce směr Nová Paka. Čekal nás přestup v Chlumci nad Cidlinou, ale následná cesta už byla přímá. Když jsme vystoupily v Pace na nádraží, teplota zatím byla ještě relativně svěží, ale bylo zřejmé, že nám to dnes ještě zatopí.
První část trasy nás musí nejprve vyvést nad Paku, abychom mohly pokračovat přes vesnici Brdo dál na Kumburk. Z Kumburka jsme se dál nechaly vést červenou turistickou značkou až k rozcestí, kde jsme odbočily na modrou. Ta už nás dovedla k Bradleci. Z Bradlece jsme pokračovaly po modré do Železnice a odtamtud to už je jen kousek do Jičína. Ten kousek je bohužel jenom pomyslný, protože na mapě to jako kousek vypadá. Navíc realitu trochu zkresluje fakt, že k hranici města dojdete opravdu relativně za chvíli, ale pak vás čeká úmorná cesta městem na vlakové nádraží.
Ukázala jsem se jako naprostý ignorant. Vůbec jsem netušila, že nad Novou Pakou se nachází sjezdovka s vlekem. Je tedy celkem pidi, ale dovedu si představit, že za příznivých zimních podmínek potěší. Když jsem se z vrcholku kopce podívala dolů na město, byl to další úžas. Výhled na město byl luxusní. Zvěčnila jsem si ten pohled fotoaparátem mobilu a pokračovaly jsme dál.
Naopak značným zklamáním byl hrad Kumburk. Tedy, ne zřícenina sama o sobě, naopak, ta má své osobité kouzlo, ale spíše to, že cca kilometr pod kopcem je parkoviště, malé, ale ukázalo se dostatečné. Opět se také ukázala osvědčená klasika, kterou pozoruji celou dobu, co s psicemi cestuji po vlastech českých. Nejspíš nejde jen o ryze český fenomén, ale otravné je to stejně. Díky němu se v přírodě, kde očekáváte klid a určitou míru nedbalého vzezření turistů, setkáte s úkazy, které si nezadají s modely z přehlídkového mola. Nebo případně s rodinkami s řvoucími dětičkami.
A to byl případ právě i Kumburka. Nejvíc mě fascinovala skupinka matek, jejichž ratolesti byly v rozpětí 2, možná 3 roky, až tak zhruba 8 let. Z osobní zkušenosti vím, že některé turistické zážitky z mých 20 let se mi nevryly do paměti příliš hluboko. A to jsem je podnikala zcela dobrovolně, dokonce jsem je sama plánovala. Z toho mi vyplývá, že nejmladší člen skupiny z toho bude mít maximálně chvilkové trauma. To se záhy také projevilo jeho řevem. Ani jsem se mu vlastně nedivila. Kdyby mě matka nutila překonávat překážku, které říká schody, a která by pro mne znamenala prakticky horolezecký výkon, asi bych také vnímala určitou dávku nekomfortu.
Celkově se na Kumburku nacházelo více lidí, než kolik bych očekávala. Vyloženě mi kazily moji snahu o pěkný záběr. Zvolila jsem tedy taktiku „bič a pryč“, tedy, vyfotila jsem si, co šlo vyfotit bez vidiny pracné retuše v Lightroomu, popadla psice a mazala jsem zase dolů z kopce zpátky k parkovišti.
Následně jsme se pak daly doleva a pokračovaly po asfaltové cestě. Minuly jsme vesnici Syřenov, na kterou byl celkem pěkný pohled. Domky odrážely jas slunce a bylo jasné, že se postupně budeme škvařit ve vlastní šťávě. V Klepandě u hostince jsme změnily barvu – z červené na modrou – samozřejmě tím myslím turistické značení. K Bradleci to bylo celkem blízko.
Zřícenina hradu Bradlec měla oproti Kumburku jedno jednoznačné plus – nikdo tu nebyl. Zřejmě dřívější vstupní bránou jsme se dostaly na vyvýšené místo, které jsem shledala ideálním na svačinku. Bylo už kolem poledne, tedy nejvyšší čas zalovit v batohu a vytáhnout oběd. Tím byly dvě velké sýrové housky, co jsem si stihla koupit na nádraží v Hradci. Usadila jsem se na kámen trčící z původní zdi a pustila se do jídla. Po chvíli dorazil starší manželský pár. Prošli si zříceninu, udělali si fotku v bráně a zase odešli. Pak se zjevil zvláštní muž. Vzpomněla jsem si, že jsem ho viděla už na Kumburku, evidentně jsme zvolili podobnou cestu. Pán mě zaujal holí, o kterou se opíral. Poutala pozornost nejen svojí délkou, jež překonávala standardní délku turistických holí, ale především tím, že na jejím horním konci byla řezba hradební věže. S pánem jsme se pozdravili. Napadlo mě se zeptat, jestli je to nějaká konkrétní věž, ale nakonec jsem dotaz spolkla spolu s dalším soustem sýrové housky.
Sluníčko už bylo vysoko, v lese sice bylo příjemně, ale čekal nás úsek přes vesnici. Rozpálený asfalt sálal další horko a zvyšoval už tak značnou teplotu. Dorazily jsme do Železnice. Začínala jsem cítit únavu a psice měly evidentně dost toho vedra. Pro odpočinek jsem vybrala vlakovou stanici, původní cíl této trasy. Vábila mě představa, že počkáme na vlak a do Jičína se svezeme. Podle aplikace nám ale spoj ujel před nosem a další měl jet až za více jak hodinu. Dáchneme si ve stínu budky a pak budeme pokračovat. Horko mělo uspávací efekt a já se svalila na lavičku, že na chvíli zavřu oči. Z pohody mě ale vyrušil kolemjdoucí turista s batohem. Vystřelila jsem do sedu a pak už neměla chuť si znovu lehnout. Ještě chvíli jsem lelkovala, dala psům napít, a pak se zvedla k odchodu. Psicím se moc nechtělo, ale zbývalo nám posledních pár kilometrů a budeme v cíli.
Cesta dál střídala asfaltový povrch s trávou a kamenitou pěšinou. Už jsme byly prakticky na hranici Jičína, pěšina v trávě tu přecházela opět v asfaltovou silnici, když se najednou po té silnici řítil cyklista. Silnice byla trochu z kopce, cyklista nebyl nejmladší a ani, soudě dle odznaku pivaře – dmoucího se břicha – zcela v kondici. Směřovala jsem rychle psice ke straně, abychom se mohly minout a ideálně nestřetnout. Muž zamanévroval ke straně a už se válel ve vysoké trávě podél cesty. Ještě mi stihl oznámit, že si nevšiml výmolu, do kterého se evidentně strefil. Pomyslela jsem si cosi o blbci, ale protože se cyklista bez zjevných zranění a problémů zvedl ze země a už už znovu nasedal na kolo, beze slova jsem ho minula a pokračovala dál.
Že jsem se rozhodla trasu celou dojít pěšky a nejet vlakem, se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Mohly jsme si tak všechny vylézt na rozhlednu Milohlídka. Je to jednoduchá kamenná věž tyčící se najednou mezi stromy Čeřovky – což je kopec, na kterém rozhledna stojí. Z rozhledny máte Jičín jako na dlani a můžete ho s nadhledem pozorovat.
Zbýval poslední kus cesty. Úkol byl jasný, projít městem, po cestě projít kolem Valdické brány a Rumcajsovy ševcovny a kolem autobusového nádraží pokračovat dál až na to vlakové, kam jsme z posledních sil dofuněly. Jak bývá naším dobrým zvykem, vlak nám těsně ujel, takže jsme musely čekat na další, opět něco přes hodinu. Záchranou byl alespoň automat s různými poživatinami, včetně ledového Nestea čaje. Vypila jsem dva. Při čekání nám na venkovních lavičkách dělaly společnost vosy, poletující kolem odpadkových košů, a pak tatík, zjevně mnohem mladší než já, se dvěma dětmi a pak romská rodinka – muž a žena, manželé nebo partneři, a malé mimino. Mladík se nejdřív snažil dceru rozptýlit zpěvem, takže to všichni přítomní cestující měli i s hudební produkcí. Po nějaké době se pár spolu nějak nepohodl a začal nás bavit svojí hlučnou výměnou názorů. Naštěstí brzy dorazil vlak a většina osazenstva se zvedla z laviček a začala nastupovat do přistavené soupravy. My musely ještě chvíli počkat. Nečekaly jsem ale dlouho a tak jsme se záhy také ocitly uvnitř vagonu. Vlak nás dovezl přímou cestou do Hradce, kde náš výlet pro ten den skončil.
